Dalo se střelbě na FF UK předejít? A co dál?

Pojďme se krátce zamyslet nad tím, jaká reakce na tragické události z 21. prosince opravdu dává smysl... 

Střelba na FF Univerzity Karlovy šokovala bez nadsázky každého občana ČR, snad mimo těch, co žijí někde v jeskyni. Taková událost je vždycky citlivé téma a přestože jsou u nás podobné útoky vzácné, začne se pokaždé, tak jako jinde ve světě objevovat otázka – dalo se tomu zabránit? A jak? Jen málo z nás si je ochotno připustit odpověď, že tomu šlo zabránit jen těžko, leč je to tak. K tomu se ale dostaneme.

Problematika zbraní a střeliva a s nimi spojené legislativy je poměrně komplexní věc, nelze ji, bohužel, nebo snad bohudík nastudovat za jedno odpoledne u Wikipedie. Dle příspěvků, které ale poslední dny čtu si to někteří myslí, a tím mě defakto dotlačili k napsání tohoto příspěvku.

Protože se dlouhodobě zajímám o zbraňovou legislativu nejen u nás ale i v jiných zemích, můžu říci, že naše země je ve světě unikátní. Máme velmi dobře vyváženo kdo a co smí vlastnit a za jakých podmínek. Jasně, spoustu z Vás to teď nadzvedlo ze židle, vždyť tady zemřelo 15 lidí (střelec byl taky člověk, že ano?), tak jak můžu tvrdit, že ten systém funguje velmi dobře? Žádný systém není dokonalý, ale v rámci možností je ten náš opravdu kvalitní a odvážím se říci jeden z nejlepších na světě. O to víc mne mrzí, kolik se vyrojilo názorů (mnohdy stále pod vlivem silných emocí), že by se mělo držení zbraní drakonicky zpřísnit. Přijde mi hodně nefér všech cca 300k držitelů ZP, kteří jsou jen tak mimochodem do jednoho bezúhonní ( § 22 zákona o zbraních) hodit do stejného pytle s dotyčným vrahem. Měl jsem dojem, že žijeme ve společnosti, kde odsoudit skupinu za čin jednoho je nemyslitelné. 

Střelci jako komunita jsou dlouhodobě v hledáčku nejrůznějších aktivistů, politiků i občanů, kteří tvrdí, že je potřeba pravidla značně zpřísnit, regulovat, omezovat. A čím radikálnější názor, tím více z něj čiší neznalost problematiky a mnohdy i nevraživost vůči střelecké komunitě jako takové. Zaznívají názory zda tu či onu zbraň vlastně potřebujeme. Víte, člověk toho k životu potřebuje vlastně velmi málo. Na co potřebujete auto, které jede více než 130 km/h, mohl bych se zeptat. K čemu má kdo velký dům, když v něm žije klidně třeba sám. Chcete jezdit na kole? Tak na co potřebujete elektrokolo, když můžete šlapat na obyčejném? A takto ptát bych se mohl hodiny. Odpověď je prostá – protože chci. A pokud tím nikoho neomezuji ani neohrožuji, tak proč by mi to měl někdo zakazovat? Ano, jasně, nepotřebuju samonabíjecí dlouhou zbraň s optikou a velkokapacitním zásobníkem. Ale je to dostatečný důvod k tomu mi ji zakázat? Otázka tedy není proč bych měl mít možnost si ji pořídit, ale jestli existuje důvod, proč bych nemohl? Ne. Reálně opravdu neexistuje.

Určitě teď budou někteří argumentovat, že „kdyby taková možnost nebyla, tak se to nestalo...“ No, víte, ve zbraních se orientuji poměrně dobře a z toho, co jsem vyčetl v médiích a hlavně z fotek tuším, jaký model a ráži použil. Zaprvé je zde fakt, že vlastnictví takové zbraně je v rámci legislativy možné už více než 20 let. Opravdu dává smysl při prvním, byť velmi tragickém excesu za tak dlouhou dobu, postupovat restriktivně?

Zadruhé, představte si, že by si zbraň pořídil ilegálně. K takto kvalitní zbrani by se patrně nedostal. Ale upřímně, umím si představit, že by určitě byl schopen někde „na černo“ sehnat ještě mnohem nebezpečnější automatickou zbraň, která je nám legálním držitelům zapovězena. Černý trh je pořád ještě zásobován zbraněmi z balkánských válek a to už nám za humny zuří daleko větší konflikt. A ruku na srdce, nikdo nezabrání tomu, aby se něco z toho, co obě strany na Ukrajině používají neobjevilo na černém trhu. Za to můžeme děkovat tomu psychopatovi v Kremli. 

Musíme si tedy připustit, že úplně zabránit podobným tragédiím v budoucnu nelze ani kdybychom se „proregulovali“ na úroveň Anglie nebo Francie. A to je tady asi klíčová informace. Nezáleží na tom, koho všeho omezíme. Prakticky všechny ostatní země v EU mají poměrně radikálně omezenou držbu zbraní, a přesto se nezabránilo střelbě na Utoyi, v Charlie Hebdo, v Bataclanu, atd. Jen tak mimochodem, jeden z redaktorů Charlie Hebdo měl sportovní krátkou zbraň a žádal tamní orgány o možnost ji nosit pro svou obranu, protože mu bylo vyhrožováno smrtí. Zamítnuto. Kdyby ji ten den měl, mohli jsme ho znát jako hrdinu a ne jako oběť.

A neobstojí ani argument o „Texasu, kovbojích, divokém západu, Americe...“ jak si někteří rádi situaci u nás připodobňují. Mohl bych tu strávit hodiny vysvětlováním jak moc je naše legislativa jiná, omezím se ale na prosté konstatování, že v USA není legislativa jednotná. Jsou státy, města, okresy, kde mají práva, o jakých se naší komunitě ani nesnilo. A pak jsou místa jako Kalifornie, New York, Chicago atd. kde si naopak oni mohou nechat snít o tom, co zde máme my. A rozhodně se masové střelby neomezují pouze na ty méně restriktivní státy.

Také se mluví o potřebě plošných psychotestů. Řidiči z povolání je vykonávají pravidelně a co kolikrát vyvádějí na cestách mluví samo za sebe. Totéž platí pro vybodované řidiče, řidiče po zákazu řízení atd. Druhá věc je, že psychický stav se může změnit náhle. Tady spíše než nějaký formální test pomůže možnost, kterou má policie už nyní. Smí zabavit zbraně tomu, u koho je podezření, že jeho duševní stav se zhoršil a neměl by tudíž zbraně držet. Dokud se tento člověk nepodrobí odbornému vyšetření, ke svým zbraním se nedostane. To byla, jen tak mimochodem, změna, která přišla v reakci na střelbu v Uherském Brodě. Kam dál ten systém posouvat aby byl ještě efektivnější a přitom zbytečně nešikanoval 300 tisíc bezúhonných občanů, to fakt netuším.

Jak by se situace vyvinula, kdyby na FF byl v budově nějaký legální ozbrojený držitel ZP, to je také otázka. Ano, je to myšlenka kontroverzní, vždyť kdo chodí do školy ozbrojený? A do nemocnice, nebo hospody? Vidíte v tom to pojítko? Na to tihle pachatelé spoléhají. Snaží se vyhnout místu, kde by je mohl někdo zastavit. I to možná poukazuje na fakt, že zločinci jsou si vědomi, že jim do jejich plánu může „hodit vidle“ nejen policista ale třeba i nenápadný kolemjdoucí.

Omezovat nakoupené množství střeliva nebo zbraní je také nesmysl. Já teda nevím přesně kolik nábojů pachatel vystřílel, ale odvážím se tvrdit, že to bude mnohem méně než by bylo „podezřelé množství“. Spousta z nás na tréninku vystřílí klidně 200, 300 i více ran. A nikdo určitě nechodí nakupovat střelivo před každou cestou na střelnici. To by policie nedělala nic jiného, než prověřovala a prověřovala. A přitom by neměla čas soustředit se na skutečné zločince.

Ale abych nebyl jen negativní, přeci jen existuje něco, co všichni můžeme udělat pro to, abychom riziko podobných činů snížili na minimum. Nepodléhat panice, neukvapovat se v hodnocení druhých a nevymýšlet nesmyslná nařízení. Místo toho bychom měli pečovat o své duševní zdraví a koukat kolem sebe. Pokud mám pocit, že někdo v mém okolí má nějaký psychický problém, nic mi nebrání se ho citlivě zeptat, byť to může být pro obě strany nepříjemné. Možná kdyby se tomu mladíkovi někdo pokusil včas pomoci, nemusel z něj být masový vrah.